Eternal Seekers

Lenka Dusilová

Beata Hlavenková

Clarinet Factory

Texty

Recenze

Fotografie a videa

Koncerty

Kontakty

„Je to workshop,“ říkala zas a znova Lenka Dusilová od mírné zimy 2007–2008, kdy se začala naostro scházet s těmi, u kterých cítila silný společný potenciál: se spoluhráčkou a přítelkyní Beatu Hlavenkovou a pány z Clarinet Factory. Tehdy na počátku ještě nebyl žádný název Eternal Seekers, zato hledání ano. „Nebude to moje sólové album!“ opakovala zas a znova na otázky po repertoáru, který vznikal na společných setkáních. Tomu leckdo moc nechtěl věřit: držitelka několika výročních Andělů po své evidentně nejlepší desce Mezi světy (2006) půjde zkusmo budovat repertoár s muzikanty, kteří sice mají k popu a písničce vztah, ale dráždivě nepřímý? Přesně tak to bylo. „Vracela jsem se v té době z Ameriky. Cítila jsem nevyzrálost, žádnou chuť pokračovat v tom, co se nabízelo. Zahořela ve mně touha otevřít novou kapitolu, vypadnout z vlastního stereotypu,“ rekapituluje bez sentimentu byvší (a nejspíš i budoucí) rockerka. Spolupráce s americkými producenty a hráči jí dodala odvahu zkoušet nové věci, nechat se v hudbě vést momentálními impulsy mysli, těla i hlasu. Nebát se tvorby uprostřed pohybu. Když se před námi jako koberec rozvinou struktury klavíru a klarinetů v Komíhání či rozvibrovaném Ječmínku, uvědomíme
si, že úkrok z popové scény ke komornější, akustičtější hudbě je výzva a zkouška. Tenhle zvuk není milosrdný úkryt, hlas je odkrytý, málem jako nahý. Že Lenka obstojí technicky, to není po albu „mezisvětů“ překvapení. Ale je potěšení sledovat výraz: sdílení intimity, drive, radostný údiv z poetických obratů, následování rytmu a významu, který tu tepe–tepe–tepe–tepe, protože to naštěstí lze vyjádřit takhle příhodně. Všichni v Eternal Seekers vycítili, že v tomhle repertoáru se nemyslí na žánrové „dobré mravy“; šanci tu dostala píseň, která si hledá tvar zevnitř („slyším nic a za ním tebe,“ jak znějí možná nejdůležitější slova alba). Každá jakoby od začátku. Proto se výsledný repertoár
podobá krajině nebo mapě, kde na sebe navazují různorodá místa. Lenčin hlas jednou pokorně slouží veršům, jindy instinktivně hledá zvuky a slabiky za slovy, jako by se naladil na jazyk, kterému rozumíme jinak než myslí. (Však se na albu ozve i hlas Beatina maličkého Mathiase Joela: svobodný let na hranici povídání a čistého zvuku!) A ještě jindy opustí melodii a rozbrebentí se v proudu řeči, který hiphopová éra dávno legitimně pustila do muziky. Tahle ambiciózní rozmanitost činí z Eternal Seekers mimořádný čin v dnešní české muzice: protíná se tu středoevropská kultivovanost s uvolněným, enšpíglovským chňapáním napříč žánry, jaké je vlastní současné světové vlně, jež se nově a po svém vrací k „obyčejné“ písničce. Proznívá tu šanson i soundtracková obraznost, blues i moderní komorní hudba, dotek elektroniky i jazzu, experiment i minimalismus. Poslední z jmenovaných hudebních zón byla vždycky blízká Clarinet Factory. Ti v rámci Eternal Seekers udělali další krok cenným směrem: v emancipaci interpretů, zrušení hranice mezi dobrými „hráči z not“ a celkovými „spolupachateli“. Mezi českými muzikanty, kteří mají klasický background, tohle pojetí není běžné: ale snad není moc troufalé říci, že téhle odvaze, spojené s rozhledem a odpovědností, patří budoucnost. Jindřich Pavliš k vzniku skladeb říká: „Spojování našich osobních stylů a zkušeností tu šlo dál, než jsme na začátku čekali. Na jednu zkoušku třeba dva z nás přinesli různé nápady a ukázalo se, že těsně korespondují – najednou z nich byla jediná skladba...“ Spolupráce nabrala nečekané dimenze. Vojtěch Nýdl přinesl text a zpívá. Báječnou reminiscencí na letošní úspěch Factory je vokál „Bobbyho McPeppina“ (tedy Petra Pepina Valáška) ve Spirálách: ve spontánním duetu s Bobbym McFerrinem klarinetové kvarteto obstálo nejsuverénněji z hostů českých koncertů. O amerických jazzových školách se v současnosti říká, že nejsou nejprogresivnější: na Beatě Hlavenkové se ale studium v Massachusetts podepsalo dost šťastně. Písně „Věčných hledačů“ aranžuje pevnou rukou, hodně toho zná, aniž by se tím dala svázat. Někdy přináší písničku, jindy se chce mluvit spíš o hlubší skladbě (Verše, Spirály): každý zpěvák by za ně byl vděčný, ne každý by je dokázal přijmout všechny. S básníkem (a vinařem!) Bogdanem Trojakem vstoupil do kruhu Eternal Seekers duch současné poezie. Promlouvá s přesností lyriky, pomáhá písničkám pryč od popového zpívání o vlastních pocitech: místo toho pozoruje – básnicky pronikavě, v obrazech i slovech, jež stojí za vyzpívání. Texty jako Pro Lenku („Lenka leží
v lůžku a stůně...“) zkoušejí mluvit co nejnormálnějším proudem řeči – další výjimečnost na české scéně. Energetické pole programu dohromady vytvářejí různorodé impulsy: polský text Dżdżysto, Lenčin „jiný návrat“ k písni, kterou zpívala někdy v šestnácti letech s kapelou Sluníčko (Půlnoc) či báseň Františka Halase Ohně, u které si člověk říká: odkdy píše Lenka Dusilová takhle silné melodie? Uměla to vždycky, nebo se něco stalo s Eternal Seekers? Už Mezi světy daly jasně najevo, že úspěšná zpěvačka se utrhla z kolotoče žánrového popu a míří na dobrodružnou cestu osobní hudby. Spojení s Beatou Hlavenkovou a Clarinet Factory takové očekávání vrchovatě naplnilo. Tím spíš, že jejich hudbu lze poslouchat jako netriviální pop-music i jako vyjádření hluboké, skutečné
tvorby. Poslední slovo ať má „Dusilenka“, osa výjimečného kolektivního projektu. „Stylově mají Eternal Seekers široké spektrum, ale přesto: cítím ty písně jako různé podoby romantické hudby. Pro mě osobně se dotýkají vypořádávání s minulostí. Jako bych si sepisovala mezisoučet.“

Content on this page requires a newer version of Adobe Flash Player.

Get Adobe Flash player





© Impresario   foto © Petra Hajská   foto © Radeq Brousil   web © Ondřej Klos